„Diskriminace“, „hate speech“ a „hate crime“ – co mají společného a v čem se odlišují? Jaký je pravý obsah jednotlivých pojmů, v čem tkví jejich problém a jak na ně reaguje občanské i trestní právo? To popisuje Jakub Sivák v článku z letního dvojčísla časopisu Soukromé právo, věnovaného soukromoprávní ochraně proti diskriminaci a nespravedlnosti.
JUDr. Jakub Sivák, Ph.D., státní zástupce, vyučující na katedře občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy
1. Úvod
„Hate speech“ představuje moderní a často skloňovaný pojem, pod kterým si ne každý umí představit, o co vlastně přesně jde. Zvláště pak, pokud je užíván ve spojení se slovním obratem „hate crimes“. Předkládaný článek si tak klade za cíl oba pojmy v přiměřené míře představit, vymezit jejich obsah a poukázat na rozdíly mezi nimi, kdy v části se obsah těchto pojmů překrývá, nicméně v části se odlišuje.
Článek pak popisuje absolutní osobnostní práva, do kterých může být v důsledku hate speech či hate crime zasaženo a věnuje se též otázce nápravy způsobeného následku.
Těžiště článku je občanskoprávní problematika zvoleného tématu, nicméně vzhledem k úzké provázanosti s problematikou trestněprávní není možné opomenout alespoň v základním rozsahu trestněprávní rozměr zpracovávané problematiky.
Text se tak pokouší především o komplexní zpracování problematiky hate speech, ať již v konkrétním případě jde i o hate crime či nikoliv. Zadané téma je pak zpracováno ve vztahu k hmotněprávní problematice, tak i ve vztahu k řešení vzniklého problému.
Při zpracování předkládaného článku nebyla položena konkrétní vědecká otázka, nýbrž jde zejména o text deskriptivního charakteru s přesahem do praxe.
2. Co je to „Hate speech“
Pojem „hate speech“ představuje nenávistný projev. Jde zpravidla o urážlivý projev zaměřený na skupinu osob či jednotlivce, a to na základě jejich přirozených vlastností jakými jsou rasa, náboženství, pohlaví, sexuální orientace apod. Jde pak o jakýkoliv projev, ať už jde o mluvené slovo, text, chování, odmítání takové osoby či osob.
Též lze říct, že jde o stereotypní diskriminační chování k jednotlivci či skupině osob z důvodu pro ně přirozených vlastností. Rada Evropy se problematice „hate speech“ věnovala ve Výboru ministrů R (97)20, podle kterého jde v zásadě o všechny projevy ve všech možných formách, které šíří, podněcují, podporují nebo ospravedlňují nenávist založenou na předsudečné nenávisti.
Od hate speech je třeba odlišit fenomén hate crime(s). Pro oba totiž platí v mezinárodním právu jiné standardy, a tedy i důsledky pro vnitrostátní úpravu a praxi. Zatímco Evropský soud pro lidská práva pojem hate crimes systematicky nepoužívá, lze vycházet z definice platné pro všechny členské státy Rady Evropy zakotvené v rozhodnutí Ministerské rady OBSE č. 9/09, podle které se daným pojmem rozumějí trestné činy spáchané s předsudečným motivem. Pod hate crimes spadají veškerá násilná jednání vůči jednotlivcům i skupinám, jakož i poškozování majetku s předsudečným motivem. Naopak veřejné podněcování k nenávisti, hanobení a jiné formy stigmatizace, včetně popírání holocaustu, jakož i různé další formy diskriminačního jednání netrestní povahy pod koncept hate crimes platný pro státy OBSE nespadají.
Hate speech tak v zásadě nemusí nutně představovat trestný čin, respektive hate speech nemusí naplnit žádnou ze skutkových podstat trestných činů, které jsou taxativně vymezeny ve zvláštní části zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). V tom je značný rozdíl oproti hate crime ve svém úzkém pojetí, kdy trestnost, a tudíž i trestní postihnutelnost takového jednání připadá v úvahu pouze tehdy, je-li možné konkrétní jednání subsumovat pod konkrétní skutkovou podstatu upravenou ve zvláštní části trestního zákoníku. To ovšem neznamená, že by hate speech nemohla být protiprávní. Hate speech může totiž velmi snadno představovat zásah do osobnostních práv člověka.
Osobnostní právo každého je chráněno jednak v rovině ústavní, a to zejména článkem 10 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“).
Osobnostní právo je dále chráněno i v režimu občanského práva, a to především ustanovením § 81 a § 82 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“).
Prakticky tak může jít například o nenávistné a lživé informace týkající se muslimů. Konkrétně lze zmínit deník Britské listy na stránkách www.blisty.cz, který publikoval článek s nenávistným podtextem o muslimech a islamizaci ve Velké Británii. Odkazoval se navíc na rozhovor s místním lékařem, kdy informace poskytnuté tímto lékařem byly upraveny či nesprávně vyloženy a řečený lékař byl pak považován za xenofoba, což mělo značný dopad na jeho osobní i profesní působení. Šlo tak o publikaci článku s nenávistným podtextem, a navíc o zásah do osobnostních práv dotčeného lékaře. Z hlediska hate speech je pak významnější samozřejmě snaha publikovat xenofobní proti islamistický text, čímž samozřejmě jakkoliv není dotčena vážnost zásahu do osobnostních práv zmíněného lékaře, který k takovému účelu posloužil jako nástroj.
Na straně druhé nikoliv jakýkoliv nesouhlas či hraniční vyjádření není nutné považovat za hate speech. Jako příklad lze zmínit nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. II. ÚS 2120/21. V roce 2018 se konal několikadenní veřejně přístupný festival Divadelní svět Brno. V rámci festivalu byla uvedena dvě představení. Stěžovatelé se jako žalobci před civilními soudy domáhali ochrany svých osobnostních práv, jež údajně byla zasažena zejména tím, že v první inscenaci je na soše Jana Pavla II. prováděn orální sex a ve druhé inscenaci je zobrazena postava Ježíše Krista, jak znásilňuje muslimskou ženu, a také tím, že tato žena vytáhla z dolní části těla vlajku České republiky. V odůvodnění Ústavní soud pak mimo jiné uvádí, že Česká republika je liberálně demokratickým státem s konstitutivní rolí svobody projevu včetně projevu uměleckého. Blasfemie (rouhání) není sama o sobě trestněprávním deliktem. Soukromoprávní žalobu na ochranu osobnosti tvrdící neadresnou individuální nebo skupinovou difamaci je nutno posuzovat prizmatem zákonných předpokladů podle platné podústavní úpravy. Je však především rolí státu, resp. orgánů veřejné moci, aby při plnění svého pozitivního závazku chránily náboženskou svobodu a ideologickou i náboženskou neutralitu. Při právním posouzení kolize uměleckého projevu a chráněných práv jiných musejí mít, skrze interpretaci podústavního práva i ochranu základních práv a svobod, stěžejní roli obecné soudy. Ty musejí vycházet z obsahu uměleckého projevu při vnímání jeho celkového kontextu a z algoritmů posouzení jeho přiměřenosti v relaci použitých prostředků a legitimních cílů.
Hate speech je pak též vhodné oddělit od diskriminace „klasického“ střihu. Tu zapovídá především zákon č. 198/2008 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „antidiskriminační zákon“).
Antidiskriminační zákon diskriminaci rozděluje na přímou a nepřímou.
Přímou diskriminací se rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z důvodu státní příslušnosti.
Nepřímou diskriminací se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru (a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z důvodu státní příslušnosti) osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací ovšem není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.
Ona diskriminace „klasického“ střihu dle antidiskriminačního zákona může být hate speech doprovozena, nicméně samostatně jde o oddělitelná protiprávní jednání. Hate speech představuje projev předsudečné nenávisti zasahující především do cti, vážnosti, důstojnosti a příznivého životního prostředí člověka. Diskriminace v pravém slova smyslu pak může být činěna velmi decentně až elegantně, avšak přesto půjde o diskriminační jednání. Pokud zaměstnavatel, byť decentně, odmítne uchazeče o zaměstnání z toho důvodu, že je Rom, půjde o nezákonné diskriminační jednání. Až ve chvíli, kdy doplní své odmítnutí o nenávistné projevy pojící se s tímto etnikem, půjde o hate speech, neboť půjde o projev předsudečné nenávisti. O ten zároveň ale půjde i v situaci, pokud by se onen zaměstnavatel (či kdokoliv jiný) dopustil takovýchto výroků bez diskriminačního odmítnutí uchazeče o zaměstnání.
Lze tak uzavřít, že „hate speech“ představuje jakékoliv nenávistné projevy vůči jedinci či skupině vycházející z přirozených vlastností takového člověka či skupiny, kdy často jde o nenávistné projevy pojící se s rasou, etnickým původem, národností, pohlavím, sexuální orientací, věkem, zdravotním postižením, náboženským vyznáním, vírou či světovým názorem. Je pak nerozhodné, zda jde o výroky písemné, verbální, jde o videa, fotografie, anebo jiné nevhodné chování. Jsem toho názoru, že hate speech se může kdokoliv dopustit i omisivní jednáním, tedy opomenutím. Půjde o situace, kdy například kdokoliv nebude zdravit svého kolegu z důvodu jeho národnosti či rasy. Pomyslná skutková podstata hate speech tak bude naplněna zaviněným opomenutím.
3. Občanskoprávní důsledky hate speech a občanskoprávní prostředky ochrany proti hate speech
Jak je naznačeno již výše, hate speech může zasáhnout do osobnostních práv dotčené osoby / osob, a to zejména do práva na vážnost, důstojnost, čest a práva na život v příznivém životním prostředí. Člověk, jehož osobnost byla dotčena, má následně právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Po smrti člověka se může takové ochrany domáhat kterákoli z osob jemu blízkých.
Obecně to znamená, že poškozená osoba může žádat náhradu vzniklé škody a nemajetkové újmy. Dále je zde nárok zápůrčí, jehož podstatou je dosažení zákazu pokračovat v dalším difamujícím jednání. Nárok zápůrčí je zpravidla uplatňován tzv. negatorní (zdržovací) žalobou. Nakonec je zde pak nárok odstraňovací (restituční), jehož cílem je odstranit nepříznivé následky, které zasahují/zasáhly do osobnostních práv a obnovit tak (restituovat) právní stav existující před předmětným zásahem.
Prakticky si lze představit, že odstraňovací nárok bude směřovat k tomu, aby byly smazány nenávistné komentáře či příspěvky publikované na blogu, sociálních sítích nebo například pod žurnalistickými příspěvky.
Podstatou zápůrčího nároku bude, aby například pravidelný šiřitel nenávistných zpráv takového jednání do budoucna zdržel. Příkladem může být člověk, který rozesílá nenávistné řetězové emaily o homosexuálech. Problematické může být vyhodnocení toho, co je již nenávistným projevem. Absolutní zákaz šíření jakýchkoliv zpráv o homosexuálech by představovalo zásah do práva na svobodu projevu, kdy svoboda projevu je chráněna článkem 17 Listiny. Pokud by tak kdokoliv porušil soudní zákaz pokračovat v určitém šíření nenávistných projevů, bude podle mého názoru primárně nutné vyhodnotit předběžnou otázku, zda věděl, či mohl vědět, že soudní zákaz porušuje.
Nárok na náhradu vzniklé újmy zahrnuje újmu majetkovou a nemajetkovou. Majetková újma představuje to, oč se náš majetek snížil – vzniklou škodu, a to, oč se mohl zvětšit, avšak nezvětšil – ušlý zisk. Nemajetková újma představuje příkoří, které se projevuje jinde nežli v majetkové sféře, například zásah do lidské důstojnosti, soukromí, vážnosti a cti.
V případě způsobené škody platí, že povinnost nahradit jinému újmu zahrnuje vždy povinnost k náhradě újmy na jmění (škody). Oproti tomu u nemajetkové újmy platí, že nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.
V případě osobnostních práv se pak nahrazuje jak majetková, tak i nemajetková újma. To vyplývá z ustanovení § 2956 občanského zákoníku, podle kterého platí, že vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil. Jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.
Úhrady majetkové i nemajetkové újmy se pak může poškozený domáhat skrze žalobu na náhradu škody či nemajetkové újmy. V případě nemajetkové újmy je pak na místě poškozenému poradit, aby jeho očekávání byla reálná, neboť příliš vysoká žalovaná částka se jednak odrazí ve vysokém soudním poplatku a jednak se může stát, že poměrově bude vlastně spíše neúspěšným účastníkem, což pro něj může být negativní z hlediska povinnosti hradit náklady řízení.
4. Hate speech v trestním právu
Nenávistné projevy mohou za určitých okolností představovat i trestný čin. V takovém případě půjde o „hate crimes“. „Hate crimes“ je možné definovat jako protiprávní činy proti lidem, majetku nebo organizaci na základě toho, že je těmto objektům deliktní činnosti přiřčena kolektivní identita a jsou kvůli této identitě nenávistně napadeni.
Koncept hate crimes vznikl primárně pro potřeby podchycení a zamezení zločinů z důvodu rasové, národní a etnické nenávisti, postupně však byl v různých pojetích rozšířen i na další oblasti. Obecně je možné jako důvod nenávisti uvést příslušnost ke skupině definované na základě faktorů (skutečných či domnělých): rasy, národnosti a etnicity, náboženství, sexuální orientaci (specificky proti gayům, lesbám, bisexuálům/kám a transsexuálům/kám), genderové příslušnosti, postižení (fyzického anebo mentálního), věku (specificky seniorského věku), třídy, politické orientaci.
Trestných činů, které mohou představovat hate crime je celá řada. Vedle toho jakýkoliv trestný čin spáchaný z národnostní, rasové, etnické, náboženské, třídní či jiné podobné nenávisti představuje přitěžující okolnost, která má vliv na druh a výši trestu. Spáchání trestného činu na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání pak z určitých základních skutkových podstat činí kvalifikovanou skutkovou podstatu.
Tématu hate crimes by však bylo možné věnovat celou samostatnou publikaci. V této kapitole bych však rád zmínil jen několik trestných činů, jejichž základem je hate speech, tj. jde o nenávistný a předsudečný projev jakékoliv podoby (nikoliv fyzický útok či snaha o likvidaci) na jednotlivce nebo skupinu obyvatel pro vlastnost pro ně typickou.
Mezi takové trestné činy patří násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (§ 352 trestního zákoníku) (uvedený trestný čin je možné spáchat verbálně vyhrožováním), hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob (§ 355 trestního zákoníku), podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod (§ 356 trestního zákoníku), výtržnictví (§ 358 trestního zákoníku), založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (§ 403 trestního zákoníku), šíření díla k propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (§ 403a trestního zákoníku), projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (§ 404 trestního zákoníku) a popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia (§ 405 trestního zákoníku).
Nelze nezmínit, že výše v textu uvádím: „Naopak veřejné podněcování k nenávisti, hanobení a jiné formy stigmatizace, včetně popírání holocaustu, jakož i různé další formy diskriminačního jednání netrestní povahy pod koncept hate crimes platný pro státy OBSE nespadají.“ V tomto směru je nutné doplnit, že určení toho, co je a není hate crime nepředstavuje exaktní vědu, kdy česká právní praxe všechny zmíněné konkrétní trestné činy pod hate crimes podřazuje. Dílčí protichůdnost tvrzení je tak založena na odlišném přístupu různých autorit.
I v případě spáchání trestného činu se poškozený může domáhat náhrady škody a odčinění způsobené nemajetkové újmy, a to v tzv. adhezním řízení.
JUDr. Jakub Sivák, Ph.D., státní zástupce, vyučující na katedře občanského práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy
(redakčně kráceno)